V dnešní době již nebývá běžné, aby spolu dva lidé strávili celý život. To, že naše babičky poznaly dědečky někdy v pubertě, jeden druhého zaujali, rozhodli se vzít a až potom spolu budovali vztah a zvykali si jeden na druhého, se již dnes moc nenosí. Možná taková doba ještě přijde, vzhledem k okolnostem. Okolnostem, které jsou až alarmující a sice se točí hlavně kolem faktu, že dnešní mladá generace bohužel není schopna vybudovat reálný vztah.
Nejspíš to hodně souvisí s neschopností žít v přítomnosti – v realitě. Můžeme z toho nejspíš tak trochu vinit technologie, které nám sice mnoho daly, ale asi ještě více vzaly. Například nám neumožňují budovat mezilidské vztahy na takové úrovni, jako tomu bylo dříve – a pokud ano, musíme se opravdu hodně snažit.
Dnešní lidé se totiž seznamují výhradně přes sociální sítě a pokud tomu tak není a potkají se někde v offlinovém světě, prostřednictvím onlinových komunikačních prostředků spolu alespoň navazují prvotní komunikaci a procházejí si první krůčky na cestě k poznání toho druhého. Přesto, že je tento způsob jak jednoduchý k filtraci budoucího partnera, je i děsivě snadné se ochudit o člověka, se kterým bychom mohli být šťastní. Ochudit právě tím, že nám zapadne v množství konverzací s vrstevníky nebo proto, že se nám moc nelíbila jeho poslední zpráva nebo nám přijdou jeho příspěvky na Instagramu nekvalitní. To, že si vybíráme potenciální partnery podle toho, jak s nimi fungujeme na sociálních sítích, je nesmysl. Proto jsme pak v reálu nešťastní, protože to, co funguje online, nemusí (a s největší pravděpodobností ani nikdy nebude) fungovat offline. Tyto dva světy se totiž příliš liší.
Hlavním rozdílem je realita. Člověk se ve svém životě přirozeně stylizuje do různých rolí, přijímá různé vzorce chování a sebeprezentace. Najdeme-li někoho, komu se tento náš obrázek líbí, ba dokonce je schopen nás milovat tehdy, když nahlédne pod pomyslnou pokličku, máme vyhráno. Jaké to ale musí být v případě, že musí odhalovat naše reálné já po tom, co pozná to nereálné? Nereálné já je to, kdo jsme na internetu. Projevujeme se určitým způsobem za určitým cílem – např. za sbírání followerů na Instagramu, lajků na Facebooku nebo co hůř, za účelem počtů matchů na Tinderu. Je to ale správně? Co si o nás bude myslet člověk, který se zamiluje do našeho nereálného já, až nás skutečně pozná?